24. ledna 2006

Syn. Zima. Bravo!

Na představení Syn. Zima podle dvou kratších her norského dramatika a spisovatele Jona Fosseho jsem se těšil snad od května loňského roku. Tehdy jsem se dozvěděl, že v ostravském Divadle Petra Bezruče bude režírovat J. A. Pitínský.


Poetika jeho divadla je mi velmi blízká. A navíc – ani nevím proč – je mi téměř vše, co je nějakým způsobem spojené s norskou kulturou, poslední dobou hodně sympatické. A tak možná také tyto řádky budou až moc pochvalné. Už více než týden totiž na představení Syn. Zima myslím, vzpomínám a říkám si, že je to jedna z nejkrásnějších inscenací, které jsem v poslední době viděl. A tudíž by zasluhovala ocenit.

Přestože je celé představení poskládáno ze dvou Fosseho her, působí velmi kompaktně. Obě části jsou propojeny postavou Muže – Syna, kterou skvěle ztvárnil Pavel Gajdoš. Pitínský mu dal obrovský prostor, jenž bezezbytku využil. Gajdoš umí být na pódiu komický, smutný, depresivní, rozervaný, dojemný, k zulíbání i téměř nesnesitelný. A to vše úplně přirozeně, člověk mu věří vše.

V první části (Zima) s ním dvojici tvoří Tereza Vilišová (Žena). A hned úvodní scéna potvrzuje její obrovský komediální talent. Prvních snad pět minut se obejde zcela beze slov a herci kouzlí norskou zimu, plnou mrazu, náledí a ucpaných nosů. Nahuštěnou komickými situacemi a úzkostí zároveň. Středobodem se stává úplně běžné podklouznutí. Nejprve fyzické na náledí, poté slovní a nakonec i vztahové a duševní. Muž s kufříkem v ruce (symbol spořádanosti?)  potkává Ženu v červených šatech. Muž je nejspíše obchodní cestující, Žena je asi prostitutka, unavená, opuštěná, promrzlá, bezprizorní. Muž spěchá na pracovní schůzku a je nepřístupný, Žena jej přesto nechce pustit. Po sérii „uklouznutí“ a téměř akrobatických eskapád fyzických i verbálních se Žena dostává do Mužova hotelového pokojíčku. Je úzký, plný nástrah. Hrozí zranění v nejširším slova smyslu. Muž je ženat. Přesto, jakoby chtěl zahnat všudypřítomnou zimu, se stále více poutá k Ženě. A opět několik uklouznutí. Tentokrát spíše psychických, tragikomických, které nastartují obrat v Mužově životě. To vše se děje na pozadí drobných epizod naplněných výbornými režijními nápady. Herci si hrají s významy slov, tónem, mimikou, gesty, pohybovými kreacemi. Vše nese význam. Je to divadlo nečekaných spojení, kdy se grotesknost spojuje s melancholií a tragikou, nezávazný žert s hlubokou symbolikou.

Ještě před přestávkou je druhá část představení (Syn) uvozena gradující groteskní scénou při které oteplákovaný Soused v gumákách (Tomáš Dastlík) nabízí kořalku v roztřeseném autobusu (že by metaforický obraz našeho světa?) Muži a zároveň Synovi. Po přestávce se mění scéna. Odkrývají se průsvitné stěny z mléčného (či zamrzlého?) plexiskla a divák je vpuštěn do žlutého pokoje. Barevně zajímavě sladěná scéna (Tomáš Rusín) evokuje skandinávskou strohost, zařízení pak snad 60. léta. Uvnitř sedí Otec (Norbert Lichý) a Matka (Zdena Przebindová). Po první uklouzané a vykloubené části přichází zklidnění. Avšak to je jen zdánlivé a dočasné. Klaustrofobický prostor hotelového krcálku s všemi póry pociťovanou zimou vystřídal tísnivý pokoj uprostřed opuštěné vesnice. Všude je tma. Skličující tma, opuštěnost, prázdnota. Otec lepí model lodě – symbol světla, volnosti, matka osekává zmraženou rybu. Opět strohé dialogy plné opakujících se slov, tíživých, komických a tragických zároveň. A pak se na scéně postupně objeví Syn a Soused. Ve vzduchu je něco hrozivého, něco s čím se těžko žije. Následuje konflikt Syna a Souseda a celé laviny nevyřčeného. To vše protne až naléhavý zpěv Syna – Muže Pavla Gajdoše a jeho (do té doby jen v náznacích přítomné) kapely - v programu uvedené jako Fosse fjørd cøre. Temná uši drásající hudba a vykřičení textu ze sbírky Jona Fosseho - „Nemohu spát/únava je/jako nespoutaná tráva/v těle“ – uvolňuje coby vodopád všechny smutky, melancholii či duševní trýzně. Naskakující husí kůže je katarzí nejen příběhu Muže – Syna, ale také očistou diváka samotného.

Byl to pro mě silný zážitek, který překryl i mikroskopické vady na kráse, například to, že jsem občas zaslechl paní nápovědu házející slova Norbertu Lichému.

Děkuji všem hercům a taky výtvarníkům. Scéna, kostýmy (Zuzana Štefunková) i program (Marta Roszkopfová, Kateřina Wewirová) jen umocnily jedinečný zážitek z celého představení. A Pavlu Gajdošovi přeji, aby za svůj výkon v této inscenaci obdržel třeba „Radoka“. Zaslouží si to.

Žádné komentáře: