23. ledna 2006

Ostravské Polaroidy aneb záběry z chladných labyrintů dnešního světa

Téměř jako čítanka z úvah postmoderních myslitelů na mě zapůsobila jedna z posledních her britského dramatika Marka Ravenhilla nazvaná Polaroidy, kterou premiérově uvedla v polovině listopadu ostravská Komorní scéna Aréna v režii Ivana Krejčího.


Inscenace, kterou v Aréně hrají s podtitulem „pár přesných záběrů“, zprostředkovala divákovi prostřednictvím poetiky coolness dramatiky a na základě příběhu ze současného Londýna řadu témat reflektovaných v teoretické rovině současnými mysliteli, například J.-F. Lyotardem (nedůvěřivost k metanarativitě, tj. velkým vyprávěním) a zejména sociologem G. Lipovetskym, jenž ve svém stěžejním díle nazvaném Éra prázdnoty, popisuje postmoderní společnost jako společnost zbavenou všech idolů,  v níž vládne hromadná lhostejnost a pocit neustálého omílání či přešlapování. Lipovetsky tvrdí, že postmoderní doba je posedlá informacemi a sebevyjádřením, důležitý není veřejný prostor či problémy kolektivního života, ale naopak soukromá sféra. Naše společnost je podle něj zaměřená na zábavu, okamžité osobní naplnění. Důvěra a víra v budoucnost je otřesena, revolučnímu projektu či pokroku už nikdo nevěří… Naopak postmoderní „narcis“ chce žít v trvalé přítomnosti, zde a nyní, uchovat se mladým. Záleží jen na jediném – být sám sebou, tedy individualizovaným jedincem, jenž se baví svou jedinečnost. Je to éra hédonismu v rozptýlené kultuře bez středu, v kultuře, která je materialistická i psychologická zároveň, novátorská i retro, pornografická i diskrétní…

Všechny tyto aspekty jsou přítomny také v jednání postav Ravenhillovy hry: u homosexuálního páru, jenž si vysnil svou přítomnost a tu po kusech s gustem konzumuje bez ohledu na názor a běh okolního světa, u dívky jménem Naďa, která - ač má věčně rozbitou a zakrvavenou tvář - uvěřila v poučku o neopakované jedinečnosti každé bytosti na této planetě, včetně násilníků a kriminálníků, anebo v jednání Heleny, bývalé anarchistické aktivistky, jež nyní pohřbila všechny revoluce a chce dělat už jen kariéru a šplhat vzhůru  prostřednictvím politiky na společenském žebříčku.

Ravenhillova hra představuje, ač je plná vulgarit, šokujících výjevů a zdánlivě chladných a vzdálených osudů normě se vymykajících postav, křehkou sondu pod kůži příslušníka dnešní společnosti.

Režisér i herci ostravské inscenace Polaroidů jsou si těchto konotací vědomi. Důsledně a s velkým citem rozehrávají splétající se příběh čtyř mužů a dvou žen. V duchu poetiky coolness dramatiky (nazývané jinde též výstižně jako divadlo „nového brutalismu“, „krve a spermatu“ či „neomaleným divadlem“) nejprve diváka šokují návalem naturalistických hrubých scén, aby posléze rozkryli tragický a nejednoznačný rozměr všech hrdinů příběhu.

Nick (Dušan Škubal) přichází z vězení a s hrůzou zjišťuje, že se jeho svět protestů, levicového boje za šťastnější a spravedlivější svět stal  muzeem. Je otřesen a znejistěn, jeho chování, gestikulace i myšlenkové pochody se v kontrastu s okolním světem plným tekutých a měňavkoidních postav zdají být najednou nějak nepříjemně tuhé, nepřiměřené a archaické. Nikoho vlastně nezajímá, jeho bývalá souputnice v boji - Helen (Miroslava Georgievová) ho dokonce vyhazuje do deště. Nick se seznamuje se striptérkou Naďou (Lucie Žáčková) - tragickým produktem stylotvorných časopisů pro lidi, kteří jsou nebo by chtěli být „in“, to znamená věčně pozitivně naladění. Nachází svůj ztracený smysl života, chce se o ní starat, ale ona ho odmítá, nepotřebuje ho, možná je to pro ni příliš zavazující. Drmolí přitom poučky o tom, jak by měl být sám sebou, jak prožít svou jedinečnost… Třeba tak, jak to činí dva mladí homosexuálové: Viktor (Albert Čuba) a Tim (Michal Čapka). V pozadí do toho všeho sem tam svým vychytralým okem bleskne Jonathan (René Šmotek), symbol kapitalistického zla, proti kterému Nick kdysi bojoval, a kvůli kterému se dostal do vězení.

Příběh všech postav se ostrými režijními střihy valí a zanechává za sebou relativizující pustinu. Jonathan vydírá politicky angažovanou Helenu, Helena nutí Nicka, aby se setkal s Jonathanem. Ten se zdráhá. Naďa prožívá permanentní stavy násilí, jež je pácháno na jejím těle, Tim marně svádí boj s virem HIV, Viktorovi se hroutí vysněný svět hédonické bezstarostnosti. Nick se setkává s Jonathanem, který umně balancuje na hraně nadnárodního mecenášství a velkého byznysu. Tim umírá, Viktor se snaží zabít Tima uvnitř sebe, tedy cit, který nepatří do jeho „ulítlýho“ světa. Nickovi se před očima rozpouští poslední fragmenty jeho světa velkých idejí a svou veškerou touhu být nápomocen věnuje Heleně, političce chystající se vyhrát své první velké volby. Naďa si bere život.

Kdo z hrdinů se stal vítězem svého vlastního osudu? Kdo prožil a zkonzumoval svůj život správně? Existuje vůbec nějaký návod? Režisér Ivan Krejčí spolu s Ravenhillem ponechávají diváky až do samého konce usazené v jakémsi postmoderním propletenci, studeném labyrintu obývaném postavami s tragikomickými konturami, kteří se ale vyvíjejí a během představení více či méně odhalují své závoje ušité z módních trendů, klišé, iluzí, hyperreálných tkanin či jiných „šmejdů“.
Všem hercům jejich role sedla. Líbil se mi Dušan Škubal, jemuž se podařilo věrně odstínit všechny polohy člověka, kterému se rozpadl svět a hledá si za něj náhradu. Výborná byla sebetrýznitelská a sebezničující Lucie Žáčková i její přátelé z homosexuálního páru – naivku hrající Albert Čuba a složitě strukturovaný Michal Čapka. Také s trochu nevděčnou mefistofelskou rolí se důstojně vypořádal René Šmotek, stejně tak Miroslava Georgievová v roli chladné okostýmkované Heleny.

Výprava Lucie Jirout – Loosové byla funkční a vytvořila režisérovi Ivanovi Krejčímu dostatečný prostor pro kouzlení zajímavých obrazů a střihů z různých prostředí a atmosfér. Škoda jen, že si režisér – aspoň z mého hlediska – trošku usnadnil práci a více se nesoustředil na některé (uznávám že pro mnohé nepodstatné) detaily. Například v druhé inscenaci po sobě opět použil jako silný významotvorný prvek andělská křídla (předtím byla tato rekvizita k vidění ve hře Na dotek). Časté používání tohoto symbolu může zavánět devalvací. Příznivci slavného filmu Trainspotting se zase museli ptát, proč režisér vybral do své inscenace hned několik písniček z notoricky známého soundtracku k tomuto filmu. Měla to být aluze na podobně tématicky zaměřené dílo? Já jsem měl spíše pocit jistého kalkulu, anebo zkrátka nezbyl čas hledat důkladněji v trochu současnějších hudebních archívech. Ale to jsou spíše drobné vady na kráse. Představení to bylo ve svém celku velmi povedené, a i přesto, že fenomén coolness dramatiky je dnes již spíše na ústupu, podařilo se vytvořit zajímavou inscenaci, která nechtěla prvoplánově šokovat, ale spíše sdělit něco podstatného o povaze dnešního světa. 

Psáno na základě premiérového představení, které proběhlo v Komorní scéně Aréna 12. 11. 2005.

Recenze byla publikovaná v revue pro kulturu Protimluv, ročník 4, číslo 3-4.

 

Žádné komentáře: